Jsem

Jsem tady?

13. srpna 2014 v 17:20 | Rory
Rozrazit dvěře. Přeběhnout pole- Seběhnout svah dole u nadjezdu.
Auta se řítěj ve třech proudech. U kraje je tma. Všude okolo je tma. Hluk - podivné svištění kol. Plná čára. Slepé světlo.
Stovky osudů míjí okolo každou minutou.
Ta nespoutaná volnost v tom. Chuť nasednou a jet.
Palec.
"A kam to bude?"
"Za horizont. A pak za ten další."
Ale pořád ještě převládá strach? Kořeny jsou pořád silnější než touha letět?
A tak jen zatočit kličkou. Rukou chytat kapky deště smísené s pachutí dálky.
To jsem možná měla udělat vždycky.
Zmizet za horizontem.

Jsem ráda sama

22. dubna 2014 v 11:29 | Rory
Myslím, že problém byl vždycky v tom, že jsem jiná. Ostatní si nikdy nedokázali pořádně vysvětlit, čím to je, nechápali mě a protože pro svůj vlastní klid nějaký vysvětlení potřebovali, hledali ho tak, jak to bylo nejjednodušší. Na základce říkali, že jsem divná, Divnoška. Na střední si o mě kluci, co mě chtěli mysleli, že jsem lesba a holky si to vysvětlovaly zase tím, že přece nenosim make-up, tak tim to bude. Nikdo ale nikdy nepochopil, že prostě nemám ráda lidi.

Jsem schizofrenik

13. dubna 2014 v 11:15 | Rory
Trpím hebefrenní schizofrenií. Sama ale nevím, do jaké míry to je pravda. Lidi si občas myslej, kdovíjak není schizofrenie zábavná nemoc. Není. Jsem rád, že mám teď trochu čistší hlavu, můžu tohle napsat. Necítím se ale nějak blbě, vlastně mám dost příjemný myšlenky, většinou. Není nic zábavnýho trpět schizofrenií, pro mě to ale není ani nic špatnýho. Vlastně to znamená, že mám bohatší osobnost, víc vrstev. Hodně kamarádů.

Mám dobrýho kamaráda, co má prázdnou mysl, říkám mu Moje prázdné já. Měl jsem taky kamaráda, co rád seděl na louce, hledal pořád čtyřlístky a já mu říkala, to není vůbec zábava. Včera jsem našla čtyřlístek. Baví mě je hledat. To je Moje šťastné já. Jedna ráda kreslí, jsou to hrozný patlanice, nepřeju vám to vidět (ikdyž možná už jste to viděli?). Moje upatlané já. Měl rád tmu, vždycky se mu líbila a když jsme občas spolu seděli, ve tmě, měla jsem pocit, jakoby mi po ruce lezl velký pavouk. Usmál se a zadíval se... do tmy, kam jinam? Moje temné já.
Zkrátka, mám hodně kamarádů, hodně osobností, chcete-li.
Jsou roztroušeni všude možně a já nikdy nevím, kterého potkám, nikdy ani nevím, kolik jich potkám. Kolik jich v tomhle vesmíru existuje.
Obzvlášť v poslední době mám pocit, že v sobě nosím robota - a on mi pořád říká, šeptá, předříkává v hlavě. Je můj kamarád. Mám ho rád. Moje robotické já.

Neděste se, já jsem naprosto v pořádku. Neděste se, mám vás všechny ráda. Neděste se, tento blog nebude roztříštěný. Heslo k němu zavřu ve své robotické části.

Sem budu odkládat všechno ze svého archívu, tohle je místo pro moje robotické já.
 
 

Reklama